Starost o očistu těla vždy nebyl takovou samozřejmostí, jakou se může zdát dnes. Středověk totiž poněkud pozapomněl na ideál a kulturu římských lázní. O co méně se lidé myli, o to častěji používali různé parfémy a pudry.
Zlom nastal až v polovině osmnáctého století, tehdy se pozvolna lidé začali o svou hygienu více starat. Tentokrát je v tomto snažení podporovali i lékaři tvrdící, že národy, které se koupou, jsou zdravější než ty, které to nedělají. Řeky začaly brouzdat veřejné lázeňské lodě. V nich se přes filtr čistila říční voda, která se pak používala ke koupání. V domácnostech se začínají objevovat dřevěné kádě, štoudve, necky, které sloužily k očistě těla všech členů rodiny. Časem si lidé začali k očistě těla pořizovat důkladnější zařízení. A tak se objevují plechové vany, které vyráběli klempíři z několika plechových dílů, měděné vany (ty byly samozřejmě drahé a používali je lidé z bohatších vrstev).
Zpočátku neexistovala samostatná místnost určená jen pro koupel, zatímco v chudých domácnostech se necky vždy přinesly do sednice, v měšťanských a šlechtických interiérech byla vana nejčastěji součástí ložnice nebo šatny (jak milé srovnání s nejnovějšími trendy :-). Vany se stavěly tak, aby co splynuly s dalším zařízením, obkládaly se dřevem, až později se z hygienických důvodů začaly obkládat keramikou. Teprve po zjištění, že zvýšená vlhkost přeje plísním, se pro koupelnu začala vyčleňovat samostatná místnost obložená tak, aby byly povrchy snadno čistitelné.
Nepřehlédněte! Velká inspirativní galerie koupelen
Koupelna v letu staletí (Zdroj: ) Koupelna v letu staletí (Zdroj: ) Koupelna v letu staletí (Zdroj: ) Koupelna v letu staletí (Zdroj: ) Koupelna v letu staletí (Zdroj: ) Koupelna v letu staletí (Zdroj: )
Stejně zajímavou historii má i historie sprchy. V masovém měřítku se začala používat v kasárnách pro vojáky, zjistilo se totiž, že sprchování šetří vodu i čas. Později se zavedly sprchy také v domácnostech. Až ve třicátých letech dvacátého století se odborníci shodli na tom, že sprchová koupel se vyrovná koupeli ve vaně. Snažili se totiž odstranit do té doby zažitý zlozvyk, kdy se v jednou napuštěné vaně postupně vykoupala celá rodina.
Skutečný rozvoj koupání přineslo až systematické budování vodovodů a kanalizace. Do té doby se voda musela nosit do bytu ručně z veřejné studny. Ostatně dodnes se najdou staré činžáky, kde je voda jen v kohoutku na pavlači.
A co teplá voda? Nejprve se ohřívala v hrnci na kamnech, až na konci 19. století v rámci plynofikace se objevily první plynové ohřívače, která z koupání udělaly záležitost relaxace a osvobodily ho od potupného nošení vody. Objevily se také varianty pro ohřev pomocí pevných paliv, ostatně bojlery podobného typu mnozí dodnes používají třeba na chalupě.
