Lidé nemilují změnu, respektive pokud taková změna není posvěcená někým, koho je možné vnímat jako autoritu. Pak je naopak vítána a může se z ní stát móda. V případě zařizovacích předmětů existovala celá řada takových změn a novinek, které se staly módou a pak v obytném interiéru zcela zdomácněly. Dnes nám připomínají dávno minulou první polovinu dvacátého století a vnímáme je málem jako starožitnosti. Většina takových novinek z let předválečných se navíc opravdu jako starožitnost také prodává a běžně se o nich mluví jako o „moderní klasice“.
Logičtější a správné by bylo o takovém nábytku a zařizovacích předmětech nemluvit jako o „moderní klasice“ – to skoro vypadá, že klasika je moderní – ale jako o „klasické moderně“. V podstatě se jedná o realizace a návrhy, se kterými přicházeli tvůrci ve zmiňované první třetině až polovině minulého, tedy dvacátého století. Předválečný vývoj měl v sobě stále něco ze století devatenáctého, které bylo ještě duchem a tělem součástí tzv. starého světa, a zároveň v sobě obsahoval dodnes vnímatelnou a obdivuhodnou potřebu po často velmi razantní změně. V dějinách nenajdeme tak výraznou proměnu, jakou sebou přinesl přechod ze starého do nového světa, tedy vykročení z devatenáctého století do století dvacátého. Prvních padesát let „moderního“ věku pak nabídlo několik novot, které na rozdíl od jiných přetrvaly a dnes je obdivujeme jako něco „klasického“.
Takovou opravdu prověřenou a definitivní klasikou je produkce první vysoké školy architektury a designu Bauhaus, která v době svého meziválečného vzniku až do svého násilného zavření nastupujícím fašistickým režimem hostila ve svém pedagogickém zboru mezinárodní elitu z řad architektů a výtvarníků. Našli bychom tam takové jména, jako např. Walter Gropius, Marcel Breuer, Paul Klee nebo Vasilij Kandinskij.
Ornament a zločin
Námi sledované období první poloviny dvacátého stoleté sebou přineslo celou řadu výrazných změn a nových „kánonů“ či „norem“ krásy. Pokud se v předcházejícím devatenáctém století platilo nejen výtvarným můzám všemožnými ornamenty, vzory a zdobnými kudrnatými dekory, pak vstupem do století dvacátého přišly ke slovu jasné, střídmé a jakoby střízlivé linie. Většinou se tedy nevěnovala pozornost ničemu, co by bylo jen ozdobou a krása či dekorativnost musela chtě nechtě jít společně ruku v ruce s funkcí. Jedním z výrazných tvůrců, který si vzal za své zbavit architekturu všeho, co není stejně jako dekor nutné a tím pádem je zbytečné, byl slavný architekt Adol Loos. Jeho neméně slavný esej „Ornament a zločin“ již ve svém názvu odkrývá vztah svého autora k jakékoliv zdobnosti. Dnes nám takové příkré soudy a vnímání zdobení jako zločinné aktivity může připadat jako něco málem nepřípadného, co by dnes bylo přijímáno se shovívavostí. Přesto jsou domy tohoto architekta střeženy jako předměty umělecké hodnoty a celá řada jím navrhovaných zařizovacích předmětů v našem světě zcela zdomácněla. Platí to ale i o jiných velikánech tohoto období. Jednomu z nich jsme věnovali samostatný článek Inspirace Le Corbusier a stroje na bydlení, který najdete v této rubrice.
