V historii architektury bychom našli celou řadu osobností, které naplili více méně literární představu umělce jako osvíceného tvůrce, který tedy nejenže musí obhajovat svou práci tzv. před celým světem, stojí a jde proti proudu, ale před tím se musí velmi snažit, aby se vůbec k nějaké práci dostal. Dnes o některých takových autorech víme jednak proto, že zmiňovaný tlak okolí ustáli, ale hlavně díky jejich schopnosti přivést na svět nové životaschopné myšlenky a strhnout tak celý vývoj jiným směrem. Jednou z takových osobností byl architekt a teoretik Adolf Loos.
Při vyslovení jména Adolf Loos (1870 Brno –1933 Kalksburg) se drtivé většině průměrně informované širší veřejnosti, a zejména pak čtenářům poloodborných magazínů o bydlení, vybaví buďto jméno jedné z jeho nejslavnějších realizací, totiž „Müllerova vila“ a nebo název jeho slavného pojednání nazvané „Ornament a zločin“ (1908). V obecném povědomí je Loos vnímán jako radikál stojící proti secesi a jejím dekorům a potažmo tedy jako výstředník neváhající zařadit užívání ornamentu do zmiňované kategorie zločinného jednání. Architekti a teoretikové architektury cení Adolfa Loose zejména pro jeho práci s prostory a objemy, které komponoval podobně, jako když dítě staví hrady z kostek, které se ale mohou navzájem prolínat bez ohledu na příslušnost k jednotlivým podlažím a stávat se tak součástí velmi logické a racionální kompozice. Sám Loos mluvil o „jediném velkém vzdušném prostoru“ (o tzv. Raumplanu). Je to právě „Mullerova vila“ v Praze Strašnicích, kde je tento raumplan použitý nejreprezentativnějším způsobem.
Nové Rakousko
Loos bývá považován za otce funkcionalismu či purismu. Jedna z jeho prvních realizací byla rekonstrukce kavárny Museum (1899), které se pak díky jejímu lineárnímu vzhledu a absenci zdobných prvků říkalo „kavárna Nihilismus“. K výrazné změně došlo v okamžiku, kdy byl Loos pověřen stavbou obchodního domu Goldmann a Salatsch na Michaelerplatzu ve Vídni roku1910. Radikální jednoduchost budovy sice vzbudila na jedné straně velmi odmítavé, často rigidní reakce, stavební práce byly dokonce pozastaveny, na straně druhé ale nejen vídeňská inteligence pochopila, že se zde rodí výrazný avantgardní tvůrce s osobitým pohledem na předmět své věci. Konce konců, Loos se stýkal s celou řadou tehdy ještě neznámých, ale dnes významnýchpostav z oblasti výtvarného umění, filosofie, literatury či hudby. Mezi jeho přáteli bychom našli zásadní postavu ovlivňující vývoj hudby 20 století Arnolda Schönberga, filosofa Ludwiga Wittgensteina, spisovatele Karla Krause, Petera Altenberga nebo malíře a grafika Oskara Kokoschku, se kterými vytvářel jednotu „kultury jiného Rakouska“. Jeho ženou byla tanečnice Elsie Altmanová. Loos je také autorem vily významného básníka Tristana Tzari na Montmartru.
Řeči do prázdna
Částečného uznaní se Adolf Loos v průběhu svého života dočkal spíše jako relativně uznávaný teoretik přednášející na řadě vysokých škol. Dva roky před jeho smrtní zprodukoval časopis Das Neue Frankfurt putovní výstavu představující Loosovu celoživotní práci a ve stejné doby vydal jeho žák Heinrich Kulka monografii o jeho díle. Dnes patří Adol Loos mezi z nejvýraznější postavy architektury první třetiny 20. stol. Působil ve Vídni, Paříži, Plzni, Praze a Brně. Ve dvacátých letech minulého století získal české občanství a naše vláda mu pak v šedesáti letech přiřkla čestný důchod, byť Loos většinu svého života prožil na různých místech Evropy a cestoval po celém světě (zejména Řecko, Alžír). Veškeré jeho statě vč. drobného beletristického pokusu a slavného „ornamentu…“ publikované do začátku 20 století vyšly v Praze roku 1929 pod názvem Řeči do prázdna. Reprint připravilo v roce 2001 nakladatelství Tichá Byzanc.
