Pravděpodobně bychom těžko hledali nějaký nábytek, nějakého výrobce, který by byl s takovou samozřejmostí součástí obecného podvědomí, jako je tomu u výrobků firmy Thonet. Slavné „Tonetky“ neodmyslitelně patří k výbavě městských i venkovských restaurací a kaváren, stejně jako domácností po celé střední Evropě. Starý svět na začátku 20 století nikdy nezažil takový masový boom produkce jedné značky. Stejně tak nebudeme daleko od pravdy, když se odvážíme tvrdit, že alespoň každá druhá stolička ke klavíru, každý druhý věšák, pocházel od této firmy, případně od společnosti TON, která vyrostla na troskách znárodněného podniku Thonet. Celé dobrodružství Tonetek začíná u kouzlení s ohýbáním dřeva.
První zmínka a doklad o výrobě nábytku s použitím technologie ohýbání dřeva, pochází ze 17. století z windorského panství v Anglii, kde se poddajnost dřeva, a tedy jeho schopnost ohybu, zvyšovala prostým vařením. Tento výrobní postup se používal i při stavbě lodí. V roce 1805 přišel Belgičan Jean Loseph Chapuis z několika kusy malosériově vyráběného nábytku z ohýbaného vrstveného dřeva a o tři roky později se Američanovi jménem Samuel Gragg podařilo vyrobit židli ohýbáním dřevěného masivu.
O skutečných počátcích průmyslové výroby zpracovávající surovinu z ohýbaného dřeva, se ale dá mluvit až v průběhu první poloviny 19. století, a to ve spojení s Američanem Edvardem Raynoldsem či Rrancouzem Thomasem Blenchardem.
Velká inspirativní fotogalerie židlí
Nejslavnější židle ze starého světa (Zdroj: ) Nejslavnější židle ze starého světa (Zdroj: ) Nejslavnější židle ze starého světa (Zdroj: )
Opravdová velkosériová výroba nábytku z ohýbaného dřeva však začala psát svou historii až s příchodem Michaela Thoneta.
Počátky výroby
Prvním působištěm Michaela Thoneta bylo jeho rodné město Boppard. Experimentoval s různými druhy forem pro vysychání konstrukčních dílů a pokoušel se udržet slibně fungující manufakturní výrobu. Kvůli problémům vzniklým okolo tzv. vodního práva (Thonet byl majitelem vodního mlýnu, prostřednictvím kterého získával klíh – zcela strategický materiál) byl však po několika letech nucen mlýn prodat, čímž ztratil přístup k levné surovinu a postupně se zadlužil. K zásadnímu zlomu došlo na živnostenské výstavě v Koblenzi, kde si finančně upadajícího Thoneta a jeho novátorství všiml kníže Metternich a pozval jej do Vídně. Přes počáteční problémy se Thonetovi podařilo díky zajímavým zakázkám a intervencím ze strany Mettenicha znuvu oživit hospodářský růst své firmy a v průběhu druhé poloviny 19. století se v Bystřici pod Hostýnem pomalu rozjela výroba, jejímž výsledkem byl celoevropský boom nábytku značky Thonet.
Neustálým experimentátorstvím se Thonetovi podařilo objevit jednoduchou technologii ohýbaní bukového masivního dřeva. Opustil používání ohýbání svazku dýh a přestěhoval celou výrobu na východní Moravu, doprostřed bukových lesů, které mu poskytovaly novou strategickou surovinu. Celé kouzlo jeho technologie spočívalo v napaření bukové masivní tyče, která se svěrkami připevnila k formě, okolo níž se bude ohýbat. Současně se k tyči připevnil ocelový pás, který pak dva zruční ohýbači ohýbali společně s bukovou tyčí, čímž dosáhli do té doby nemožných tvarů, pevnosti, a rovnoměrnosti ohybu. Technologie ohýbání bukového dřeva se s drobnými změnami používá dodnes.
Sázka na moderní a avantgardní designéry
Kromě neutuchajícího experimentátorství, důvěry v novou technologii a obchodní zdatnosti, je nutné přičíst úspěch firmy Thonet také Thonetově sázce na spolupráci s moderními a nonkonformními architekty, návrháři a designéry. V portfoliu značky a v jejím výrobním programu tak najdeme slavná jména jako Josef Hoffmann, Marcel Breuer či Adolf Loos. V době, kdy tito pánové byli těžko přijatelnou avantgardou a kdy postupně se svými kolegy spolupracovali mimo jiné s Thonetovým závodem, nebyla jejich jména ještě základní součástí učebnic architektury. Přesto dnes představují klasiku ve všech smyslech toho slova. Mnohým uživatelům přirozeně ani nedochází, že jedna z nejslavnějších židlí z produkce značky Thonet pochází od člověka, který byl autorem onoho „rouhačského“ traktátu na téma dekorativnosti a zdobnosti, který se v odporu k secesi a jakémukoliv „zdobení“ jmenoval výstižně Ornament a zločin.
