Těžko bychom hledali nějakou jinou část interiéru, která je naprosto ve své funkci nepostradatelná a která současně tolik opomíjena, jako je ložnice. Do ložnice se návštěvy nevodí, ložnice tedy není vizitkou, a když se ošklivě řečeno není před kým předvádět, tak se většinou volí to nejjednodušší, respektive nenápadité řešení. Vždyť se tam „jen spí“. A co by vlastně ložnice „měla umět“ a jaká může být?
Když si člověk spočítá, kolik času v běžném pracovním dni stráví doma a kolik z toho prospí a kolik že tedy hodin stráví v jednotlivých částech interiéru, pak ložnice z toho vychází zcela jako vítěz. Navíc se v ložnici přeci jen jenom nespí, ložnice sice zůstává stále určená ke spánku, ale současně je také prostorem pro relaxaci a nebo naplnění partnerského života.
Ložnice by zkrátka neměla být jen noclehárnou, měla by být inspirativní, pro někoho tedy např. romantická, pro něho to znamená, že ložnice má být sexy atd. I tady je možné mluvit o „smyslné“ nebo „přírodní“ či jiné, třeba „disignové“ ložnici. To vše jsou ale otázky vzhledu. Pro kvalitní relaxaci by měla ložnice, respektive postel tzv. uměn či zvládat několik základních dovedností.
Postel má být rozhodně větší než ten, kdo na ní leží. Má-li spáč dva metry, bude potřebovat postel cca 2,3m dlouhou. Těchto 30 cm „navrch“ je opravdu minimum. Na šířku potřebuje běžný člověk alespoň 65 cm, lépe více a 1m je už málem komfortní. Drtivá většina postelí má šíří 80 – 90 cm.
Pelest nemá žádnou praktickou roli, člověk se ale o něm může opřít v případě, kdy se chce na posteli např. posadit. Zásadní je rám postele, který by měl být v prvé řadě pevný a tím je jeho hlavní poslání naplněno, a pro kvalitu spánku je rozhodují zejména rošt a matrace. Za tyto dvě části postele se vyplatí utratit více, než za ostatní její části. Tzv. zdravotní matrace jsou dnes už samozřejmostí. Jejich základní funkcí je rovnoměrně podpírat spící tělo.
Karel Holý
Foto: Arredi Italia, VIOLA EU, Ranny Architects
