Jak postavit hadník neboli líhniště pro hady

Hadník je líhniště pro hady

Člověk ve své neutuchající touze po dokonalém prostředí pro svůj druh pomalu ale jistě vytlačuje ze svého okolí druhy jiné. Tím, jak se rozrůstají města, staví se stále nové továrny, skladovací haly, mýtí se lesy a pastviny se mění na pole, ubývá přirozené prostředí pro zvířata. Už se ani nedá spočítat, kolik druhů zástupců fauny člověk zcela vyhubil a kolik jich je před svým totálním zánikem. Rozpínavost člověka nezná mezí. Dokonce i místa, donedávna ještě zcela nezasažená civilizací mění svou tvář. A opět je to ke škodě zvířat.

A přitom bychom si měli uvědomovat, že mnoho zástupců fauny ke svému životu potřebujeme. Ne výhradně jako položku na jídelním lístku, ale také proto, že svým způsobem života odstraňují z naší cesty nejrůznější škůdce.

Hadi (Serpentes) nepatří na první pohled mezi zvlášť oblíbené živočichy. Nicméně jejich úloha je velmi důležitá. Jsou dravci a lovci, jejich obvyklou kořistí jsou především hlodavci a ptáci. Kořist loví obvykle pomocí škrcení nebo za pomoci jedových zubů. Někteří hadi také požírají ptačí vejce.

V České republice žije ve volné přírodě pouze 5 druhů hadů, z nichž je pak jediný jedovatý, je to zmije obecná (Vipera berus). Čeleď užovkovití (Colubridae) je velmi početná a úspěšná skupina hlavně malých či středně velkých hadů. U nás se vyskytuje užovka obojková (Natrix natrix), užovka stromová (Elaphe longissima), užovka hladká (Coronella austriaca) a užovka podplamatá (Natrix tessellata). Slepýš, který se tělem a způsobem života podobá hadům, patří do řádu ještěrek.

Všichni hadi, kteří žijí volně na území celé Evropy, jsou chránění Bernskou konvencí. Předpisy zakazují jejich lov ve volné přírodě. Platí to i o hadech, žijících na území České republiky. Málokdo ví, že "naši" hadi jsou kriticky ohroženým druhem a jejich lov a vybíjení jsou přísně zakázány.

Užovky i zmije obývají především sušší biotopy lesostepního charakteru (křovinaté stráně, lesní průseky, řídké prosluněné lesy, okraje pastvin, sady a staré vinohrady), vždy však v dosahu vlhkých míst. Blízkost lidí jim příliš nevadí, naopak často osidlují samoty, okrajová a hospodářská stavení ve vesnicích a zbořeniště. Otevřené krajině se vyhýbají a jen výjimečně se vyskytují v nadmořské výšce nad 900 m. Výjimkou je užovka hladká, která vyhledává spíše suchá a kamenitá místa a vlhkým biotopům se vyhýbá.

Hadi naší krajiny zimují ve skalních rozsedlinách a štěrbinách, v zemních dutinách, pod kořeny stromů, v norách savců a často i pod starými stavbami. Zimuje nejen jednotlivě, ale i ve velkých skupinách, někdy společně s jinými druhy plazů a obojživelníků. Takových míst ale u nás rapidně ubývá a tím také ubývá i hadů. Velkým problémem je také vysušování mokřadů a reorganizace ekosystémů, narušování rovnováhy v lesích vysazováním nevhodných monokultur, masivní kácení, používání plošného hnojení anorganickými hnojivy a pesticidy.

Jak by měl vypadat hadník?

Hadníky se příliš neliší od zahradního kompostu. Jedná se o malé stavbičky, zakryté prkny nebo deskami s mezerami a otvory. Uvnitř hadníku je rostlinný materiál, drobné větvičky, kůra a posečená travní hmota. Hadník ostatně můžeme využívat jako kompost, avšak nebudeme jej přehazovat a narušovat jeho mikroživot uvnitř.

Takto vytvořený hadník využívá řada druhů plazů, obojživelníků a hmyzu. Ideální je, pokud bude hadník alespoň částečně osvětlovat slunce a bude jej vyhřívat. Poblíž můžeme nechat i několik oblých a hladkých kamenů, které mohou využívat nejen hadi, ale i ještěrky, rovněž za účelem vyhřívání se na slunci. Tlející hmota v hadníku jim bude rovněž poskytovat dostatek tepla, hadi a obojživelníci zde mohou bez rušení přivádět na svět mláďata nebo snášet vajíčka, mláďata pak díky množství hmyzu zde najdou i obživu.