Být obkladačem považuje Lukáš za svou životní cestu

Obkladač se zlatýma rukama

Obkladačství se pro něj stalo splněným snem. Již od dětství Lukáš Marek pozoroval ruch na stavbách. Veškeré používané stroje a hemžení řemeslníků v něm vyvolávalo obdiv a vzrušení. I přes přání svých rodičů, aby vystudoval stavební průmyslovku, šel Lukáš vlastní cestou.

Nejprve však vystudoval řemeslo zednické. Díky jeho šikovnosti a píli přišla brzy nabídka, aby přešel na obor technického zabezpečení budov. Toto však Lukáš odmítl. Miloval práci rukama a tvrdě si šel za svým snem. Po splnění závěrečné zkoušky si Lukáš okamžitě zařídil živnostenský list a začal pracovat. Na stavbách se věnoval stavění domů, kopání základů, natahování fasád, omítek i štuků. Zednická profese je rozmanitá a skrývá v sobě mnoho dílčích činností.

Po nějakém čase se mladík připletl pod ruce obkladačům a právě tehdy v něm zajiskřilo opravdové vzrušení. Obkladačské řemeslo ho naprosto uchvátilo. Zpočátku se věnoval drobnějším opravám popraskaných dlaždic, jejich výměně či jednoduchému obložení šaten. Postupem času a po získání potřebných znalostí si Lukáš založil vlastní obkladačskou firmu, kterou drží pevně v zajetých kolejích a zajišťuje její postupné rozrůstání.

Lukáš Marek se neustále pohybuje po nejrůznějších stavbách, kde se věnuje např. kompletnímu dláždění podlah či obkládání koupelen i toalet. Svou práci vždy začíná postavením laseru. Celou plochu musí pečlivě rozměřit. Dále musí Lukáš shlédnout grafický návrh, jak by měla místnost, dle přání majitele, vypadat. Vše porovná se zjištěnou skutečností a zjistí, zda je možné vysněný návrh realizovat.

Než se Lukáš pustí do obkládání, vždy si nejprve připraví přesné množství vody, do kterého nasype lepidlo, za pomoci velké vrtačky směs promíchá a nechá odležet. Dále si naměří dlaždice a na pile je uřízne na přesné rozměry. Uříznutá hrana se musí zbrousit. K tomu slouží buď diamantová houbička, nebo lamelový kotouč. Je velice důležité, aby na dlaždici nebyl vidět žádný otřep po řezání.

Odpočaté lepidlo se za pomoci zubového hladítka nanese na zeď nebo podlahu. Uříznutá dlaždice se uchytí na chňapku a položí se do flexibilního tmele. Velké dlaždice se podkládají na distanční trny. Jedná se o pomocníka, díky kterému bude zajištěna správná šířka spáry a navíc nedojde k průhybu dlaždice.

Po nalepení dlaždic je nezbytně nutné zajistit dostatečně dlouhé vytvrdnutí tmelu. Dále se odkopou trny a nožíkem se vyčistí veškeré spáry. V dalším kroku si Lukáš rozmíchá spárovací hmotu a vyspáruje kompletně celou obloženou plochu.

Do koutů a přechodů dlažba-obklad se již v dnešní době nepoužívá cementová spárovací hmota. Velice často docházelo k jejímu popraskání. Mnohem lepší variantou je použití silikonového tmelu. V posledním kroku se zakončují lepené obklady akrylovým tmelem nebo ukončovací lištou. Celé dílo si po sobě vždy Lukáš pečlivě uklidí a posléze předává zákazníkovi.

Budoucnost řemesla nevidí Lukáš příliš růžově. Stále více lidí se snaží zabřednout do tajů obkladačského řemesla a potřebnou práci místo toho, aby svěřili odborníkovi, udělají sami. Neodborná práce je velice často vidět. Kvalita je podstatně někde jinde, než kdyby stejné obklady udělal Lukáš. Internet vás toto řemeslo nenaučí. Právě proto mladík vstoupil do cechu obkladačů, kde se snaží ovlivnit kvalitu výuky milovaného řemesla a zároveň nalákat více mladých lidí, kteří by se živili jako obkladači.

Podívejte se, jak na výměnu prasklé dlaždice: