Židli či křesílko kvůli ošklivému potahu nevyhazujte, staňte se na chvíli čalouníkem

U složitěji čalouněného nábytku je rekonstrukce látkových potahů a polstrování poměrně složitou záležitostí, která zpravidla vyžaduje profesionálního řemeslníka. Kompletní přečalounění křesla či pohovky většinou znamená nutnost nábytek rozebrat, odstranit popruhy a pera, opravit základ a vyměnit molitan a veškeré potahy. V řadě případů se proto náročná oprava ani nevyplatí a vždy je nutné předem posoudit rozdíl mezi náklady na rekonstrukci a na případnou koupi nábytku nového.

Někdy lze pomocí vhodně zvoleného čalounění získat z opravovaného nábytku cennější kus, než kdybyste kupovali nový. Nemusí přitom nutně jít o starožitnost, stačí třeba opravit nábytek, jehož konstrukci tvoří poctivé masivní dřevo. Tip na to, jak si vyměnit svépomocí čalounění jsme pro vás vybrali z časopisu Praktik.

Co budeme potřebovat

Očalounění židle či štokrlete nebo jednodušších lehčích křesel už není tak náročné a lze ho často zvládnout i svépomocí. Občasné domácí čalounění nevyžaduje speciální nářadí, ale pokud se chcete vybavit alespoň základními nástroji, není problém sehnat je například ve specializovaných e-shopech a občas se objeví na prodej i v různých internetových i kamenných bazarech. Pro úplný začátek si lze vystačit s nůžkami, s ostrým nožem a s kladívkem. Ještě lépe poslouží lámací nůž či speciální zahnutý řemeslnický nůž a práci při upevňování potahů velmi usnadní sponkovačka.

Kromě potahových látek je k čalounění nutná také výplň, která zajistí pohodlné sezení na měkkém. Použít lze například vatelín, plsť nebo molitan, s nímž pracují čalouníci nejčastěji a který snadno seženete v obchodech s potřebami pro řemeslníky, v prodejnách bytového textilu i v některých hobbymarketech. Molitan se shora pokrývá také vrstvou vatelínu, který lze rovněž koupit v řemeslných potřebách či v prodejnách s látkami. Existuje i speciální čalounické rouno, které se prodává v rolích na metry.

Začíná se od konstrukce

Výměna čalounění obvykle souvisí s celkovou opravou daného kusu nábytku. Je vždy žádoucí nejdřív opravit jakékoli vady konstrukce židle, křesla či lavice, kterou se chystáte vylepšit novým potahem. Samotné očalounění v takovém případě nechte až na konec a začněte například odstraněním oprýskaného laku a přelakováním nebo zpevněním konstrukce, což může zahrnovat opravu truhlářských spojů či dotažení šroubů a vrutů. Některé kusy nábytku lze opravit také za pomoci disperzního lepidla.

Potahujete-li sedák či jakoukoli souvislou rovnou plochu, obkreslete si nejprve tvar potahované plochy a udělejte si šablonu. K jejímu vytvoření dobře poslouží jakýkoli karton. Šablona se používá k přesnému zakreslení tvaru potahované plochy na molitan, na potahové látky a případně i na další výplně.

Je nutné, aby výplňový molitan kopíroval velikost i tvar sedáku či potahované plochy. Pokud se počítá i s čalouněním okrajů sedáku nebo křesílka, počítejte při vyřezávání potřebného tvaru i s rezervou, která se přes okraj přetáhne. Stejně tak musíte vytvořit rezervu i u potahové látky, aby ji bylo možné přetáhnout přes okraj a pod sedák, kde se pak ze spodní strany přichytí sponkami nebo čalounickými hřebíčky.

Molitan se na čalouněnou plochu zpravidla nalepuje, ale není to bezpodmínečně nutné. K lepení se hodí zejména lepidlo ve spreji, které na podkladovou plochu snadno nanesete. Použít lze například lepidlo Spray-Kon SOFA na lepení molitanu a textilních materiálů nebo čalounické lepidlo Unilep Spray H11 od Stachemy, které je vhodné pro nanášení stříkací pistolí.

Obecně je nutné látku při potahování nejprve zajistit proti posunu špendlíky a pak ji sponkami nebo čalounickými hřebíčky upevnit. Připevňuje se střídavě na protilehlých stranách a důležité je udržet látku napnutou, ale zároveň přílišným napínáním nedeformovat případné vzory či struktury potahu.

V rozích se potah upevňuje až nakonec přeložením rohů přes sebe, vypnutím a uchycením sponkami nebo hřebíčky. Za hřebíčky nebo sponkami se látka nechá přečnívat jeden až dva centimetry.

Užitečné sponkovačky

Upevňování potahových látek i jiné práce související s čalouněním výrazně usnadní i ta nejjednodušší sponkovačka. V každém případě jde o užitečné nářadí, které lze využít i při dalších pracích v dílně a v domácnosti. Sponkovačka, ať už ruční, elektrická, vzduchová, či plynová, je nářadí určené pro spojování materiálů sponkou z drátu ve tvaru písmene „u“. Sponka může mít různou délku a různý průřez drátu.

Sponkovačky lze využít ke spojování dvou různých typů materiálu, tedy i k uchycení textilních potahů na dřevěné konstrukce nábytku, ale i ke spojování latí při výrobě rámů, k sešívání kartonových krabic nebo k rychlému spojování dalších stavebních konstrukcí či k upevňování krycích plachet. Výkonnější sponkovačky poslouží i při montáži sádrokartonových desek, při přistřelování dřevěných obkladů z desek či palubek i při pokládání podlah.

Nejjednodušším typem sponkovačky je kancelářská sešívačka, na podobném principu pak fungují i výkonnější ruční přístroje. Elektrické sponkovačky jsou pro domácí dílnu nejvhodnější. Tlak, který jsou schopny vyvinout, postačí pro spojování tenkých materiálů a měkkého dřeva. Existují také ve verzi na akumulátorový pohon.

Řemeslnické sponkovačky bývají nejčastěji vzduchové, a k jejich provozu je proto nutný kompresor. Podobným způsobem fungují přístroje na plyn. U nich zajistí tlak k nastřelení sponky plynová bombička, která se upevňuje na konstrukci sponkovačky. U plynových odpadá nutnost kompresoru, ale jejich provoz je nákladnější, takže se vyplatí spíš pro občasné použití v domácí dílně nebo v nepříliš náročném profesionálním provozu.

Spony do sponkovaček v různých velikostech a v různých počtech kusů v jednotlivých baleních jsou běžně dostupnou součástí sortimentu železářství či oddělení hobbymarketů se spojovacími materiály.