Práce s lýkem

Může být něco tak prachobyčejného jako lýko výrazem státnosti? Nedivte se - může. Vždyť Přemyslovy střevíce, zhotovené z tohoto přírodního materiálu, se prý dlouho uchovávaly na Vyšehradě a projev úcty k nim byl součástí korunovačního rituálu, jak ho ustanovil císař Karel IV. My si z lýka můžeme uplést třeba ošatku na chleba.

Práce s lýkem

Podle Kosmovy kroniky měly střevíce z lýčí Přemyslovi i všem následujícím panovníkům připomínat jejich lidový původ a v širším slova smyslu i sepětí se zemí. Především dávní zemědělci si totiž chránili chodidla obutím ze snadno dostupného lýka. Nejtvárnější je přitom lýko lipové – není snad i to důvodem, proč je našim národním stromem právě lípa?

Lýko se představuje

Lýko se představuje
Lýko se představuje

Lýko, jehož základem je celulóza, je částí cévního svazku rostlin, který slouží k rozvádění asimilátů a organických substancí v jejich těle. Získává se ze spodní vrstvy kůry. Je to měkký, ale velmi pevný a ohebný materiál. Vedle přírodního tónu se používá i lýko bělené nebo jinak barevně upravené. Podívejme se, kde se vlastně nachází – prozradí nám to řez kmenem stromu a jeho jednotlivé části. Střed kmene představuje dřeň, která je měkčí než jádrové dřevo a je náchylný k napadení houbami a plísněmi. Kolem něj jsou soustředěné kružnice letokruhů. Svědčí o tom, jak se jara (světlejší dřevo s širšími cévami) střídala s léty (dřevo tmavé, cévy užší), a v jakém prostředí a klimatických podmínkách strom rostl. Kambium, tenká vrstva buněčné hmoty mezi kůrou a bělovým dřevem umožňuje růst stromu – dovnitř se mění v bělové dřevo, směrem ven v kůru a v lýko.

Zpět do historie

Dávní vesničané chodili převážně bosi, láptě – lýčenou nebo slaměnou obuv – používali jen v nepřízni počasí. Trvanlivost takových bot byla malá a užitná hodnota nepatrná. Vladykové z hradišť nad nimi ohrnovali nos a Přemyslovu divnému rozmaru se divili: „Proč jsi nám dal schovat lýkové střevíce, jež nejsou k ničemu, než aby je člověk zahodil?“ mrmlali pohoršeně. Přemysl ale věděl, zač všechno vesničané lýku vděčí: za provazy a úvazy ve štěpnici, za lýčené mošny (především na jídlo), jež byly lehké a uplést je dokázaly děti nebo ženské, za ucha na vědrech či jednoduché nádoby a ošatky. Moc sice vskutku nevydržely, ale lýko bylo snadno dostupné a tedy i laciné.

Kam jdeš? Na lýko…

Kam jdeš? Na lýko…
Kam jdeš? Na lýko…

Jako jsou různé druhy dřeva, i lýko může být více či méně pevné, některé se více kroutí, další zase lépe pruží… jiné vlastnosti má z jehličnanů, jiné ze stromů listnatých. Dobrými vlastnostmi se vyznačuje především lýko z mladých lipek. Těžba kůry na lýko probíhá při rašení listů. Odvětvené tyče se loupou dřevěnými nástroji, protože lýko při styku se železem černá. Po oddělení od kůry se očistí a následně zkroutí do jednoduchého pevného provázku. Splétat ho můžeme i do copů. Je dobré, pokud před použitím lýko na nějaký čas zavěsíme ve vlhké místnosti nebo zabalíme do mokré utěrky. Nic se ale nesmí přehánět: příliš mokré lýko by nabobtnalo a po opětovném vyschnutí by se cop uvolnil. Se suchým lýkem proto pracujeme vlhkýma rukama. Skutečně pevné vrkoče získáme, když jednotlivé prameny nejprve stočíme do šňůr. Pramen nastavujeme tak, že k jeho tenkému konci přikládáme silnější začátek.

Pekařská slaměnka

Pekařská slaměnka
Pekařská slaměnka

Ke kynutí bochníků se vždy používaly ošatky zvané slaměnky, v nichž pecen seděl jako ptáček v hnízdě a rostl a rostl… Slaměnky vyráběly především chudé rodiny, protože materiál byl snadno dostupný: navlhlé lipové lýko a sláma z obilí mláceného cepem nebo speciální mlátičkou, která stébla nepoláme. Potřeba byl zaostřený kousek železné tyčinky zasazený do dřevěného držadla lidově zvaný „špica“, dále pak kladívko a dřevěné kolíky. Sláma se srovnala. Když se snopek obtočil lýkem, vznikl tak řečený „lelík“. Ten bylo třeba svinout do šneka o velikosti budoucího dna slaměnky. „Špicí“ se do něj udělaly otvory a do nich natloukly dřevěné kolíky. Jejich přesahující konce se odstranily, přibrala se sláma a mohlo začít samotné pletení spirálovou technikou.

Pekařská slaměnka
Pekařská slaměnka
Pekařská slaměnka
Pekařská slaměnka

„Udělej kolečko, moje galánečko…“, základem dna prakticky všech výrobků z lýka je jednoduché stočené očko, pevně povříslem opletené.

Spirálovou techniku snadno zvládne každý

Lýko koupíme v hobby marketech v oddělení zahradnických potřeb nebo ve specializovaných zahradnictvích, čalounickou jehlu v galanterii. Navléknout lýko do čalounické jehly nepředstavuje problém. Svazky lýka nebo slámy zkroutíme v povřísla, spirálově stáčíme a jednu vrstvu ke druhé lýkem přišíváme. Stehy asi tak jeden centimetr od sebe hodně utahujeme. Po zhotovení požadovaného průměru dna vrstvíme na sebe povřísla mírně šikmo a tak vykleneme stěnu ošatky. Touto technikou můžeme vytvořit slaměnku na kynutí chlebového pecnu, ošatku na ovoce, dózy s víčky nebo praktické stylové podložky pod horké hrnce.

Pracovní postup

Pracovní postup
Pracovní postup

1. Dvě vlákna lýka navlékneme do čalounické jehly, dalších 10 až 15 zkroutíme do pramene. Začátek tohoto povřísla stočíme do očka, které držíme mezi prsty. Pevným stehem ho obšijeme lýkem, dokud nevytvoříme plný střed.

Pracovní postup
Pracovní postup

2. Obšívací lýko nastavíme tak, že jeho konec se začátkem nové části o 10 cm přeložíme. A jak nastavíme pramen? Ke konci stávajícího s nestejně dlouhými vlákny přikroutíme začátek pramene nového.

Pracovní postup
Pracovní postup

3. Lýko stáčíme do kruhu těsně k sobě a návlekem lýka spojujeme vždy dvě řady. Stehy klademe asi 1 cm od sebe. V další řadě vedeme jehlu středem dvou stehů řady předchozí. Se zvětšujícím kruhem dna přidáváme i stehy.

Pracovní postup
Pracovní postup

4. Po celou dobu udržujeme stále stejnou šířku pramene, který zkrucujeme. Po vytvoření dna začneme tvořit stěnu. Zkroucená vlákna teď klademe mírně šikmo na sebe až do zamýšlené výšky ošatky a přišíváme.

Pracovní postup
Pracovní postup

5. Při dokončení přestaneme přidávat vlákna a sestřihneme pramen, který do ztracena zašijeme do pleteniny.

Autor: Jiří Jan (text a foto)

Související k tématu