Nářadí a nástroje - ta pravá volba k vánocům

Nevím, jaké kdo máte zkušenosti, ale vymyslet dárek pro tátu, to je fakt peklo. Já nevím, čím to je, ale tihle chlapíci nad padesát jakoby už buď všechno měli, nebo vůbec nic nechtěli. Jenomže ono to tak není. Chyba je v tom, kdo dárek kupuje, ne v tom, kdo ho dostává. Už léta toužím po tom, že tátovi udělám takovou tu skutečnou, hřejivou, zářivou radost, chápete, takovou radost, kdy se mu překvapením doširoka otevřou oči a celý se jakoby rozsvítí. Jenomže… nějak se nám to s manželkou nedaří. Nechci se vymlouvat na to, že poslední léta to byla většinou ona, kdo vymýšlel, co mu dáme. Mohl jsem přeci kdykoli protestovat, nebo přijít s jiným nápadem, že. Nejdřív jsme mu dávali svetry. Pak jsme v létě zjistili, že je má vyskládané do perfektních komínků ve skříni a nenosí je, protože je to prý škoda. Tak jsme přešli na šály. Skončily vedle svetrů. Potom Světlanu, jako moji ženu, napadlo, že mu dáme knížku. Nečetl ji, jen ji založil do knihovny. A tak, když jsme letos zasedli k poradě a Světlana položila na stůl katalog nějaké zážitkové agentury s tandemovými seskoky padákem a kursem přežití, vzepřel jsem se a řekl, že tentokrát ten dárek vymyslím sám. Seskok padákem, taková blbost – táta má závratě i na balkóně… Jenom, že bych měl sám nějaký nápad, to jsem teda neměl.

No, a potom jsme byli u našich na obědě a táta povídá, abych mu šel píchnout. Přišli jsme k němu do dílny a on, že chce přestěhovat ponk. Tak jsme oba bejčili, až nám žíly nabíhaly a pak seděli s otevřeným pivem na přestěhovaném ponku a krásně mlčeli. Koukám po dílně a povídám tátovi: „Teda tati, tohle by už nejspíš mohlo vykoupit nějaký muzeum, ne?“ Povzdechl si a řekl: „To je vercajk ještě po dědovi. Už se s tím skoro nedá dělat, ale mně to na to moje kutění už musí stačit.“ Smutně to říkal, fakt tak jako zklamaně – a já konečně dostal nápad.

Světlana sice moje nadšení rychle zchladila těmi řečmi o nevhodnosti spotřebičů jako dárků, ale bez urážky, ona je prostě ženská a vidí to jinak. Taky nenápadně podhazovala, že svetr nebo šála a elektrický nářadí, to že bude i dost zásadní cenový rozdíl, ale já, jak jsem byl v ráži, začal jsem se kasat, že seženu kvalitní, dokonce skvělé nářadí za rozumnou cenu, že jsem na to machr. Světlana zvedla oči a provokativně se zasmála. Prásknul jsem dveřmi a zasedl k počítači. No… jednoduché to tedy nebylo. Začal jsem značkami, které každý zná a brzy se mi z kalkulačky začalo kouřit. Pak jsem si ale vzpomněl, že soused vynášel do nebe svoji novou sekačku, jak je úžasná a jak vyšla na neskutečně rozumné peníze. Fieldmann, jasně, žlutozelená. Když dělají sekačky, třeba dělají i nářadí – klik, klik – a také že dělají! Projížděl jsem jejich stránky a zkusmo házel do košíku, co mě napadlo. Úhlovou brusku, přímočarou pilu, příklepovou vrtačku, kotoučovou pilu, úžasnou sadu nářadí o osmdesáti pěti kusech, kde je úplně všechno od různých kleští přes šroubováky, kladívka, majzlíky, klíče – prostě, co vás napadne a navíc je to v super praktickém kufříku… A jak jsem tak byl v tom, ještě jsem tam přidal univerzální vysavač. To je vám báječná věc – umí vysávat vše suché – popel, piliny, auto se jím dá uklidit, celá dílna… Ani se mi nechtělo věřit, že ta hromada věcí stojí jen tolik, kolik stojí. V tom bude nějaký háček, říkal jsem si. A tak jsem se vydal do Planea, že si nářadí Fieldmann osahám pěkně po staru. Drželo se báječně. Vypadalo bytelně a elegantně, a když mi pak takový hubený kluk ochotně předvedl všechno, co měl od Fieldmanna na skladě, bylo mi jasné, že jsem našel poklad.

Když nám přivezly všechny krabice a ty věci, co budou mému tátovi po celý rok dělat společníky o víkendech a volných odpoledních, balil do vánočního papíru, začal jsem si představovat tátu, jak mu spadne brada, až uvidí, co všechno dostal a jak se asi bude tvářit, až zjistí, že to nejsou ani bačkory, ani košile, ani dárkový koš nebo jiná tradiční bezradnost, ale dárek od srdce, dárek rovnou z duše. Z mojí duše vděčného kluka, který měl krásné dětství a svému tátovi strašně moc dluží.