Provaznictví (2)

O řemesle provaznictví a cechovním pořádku jsme si pověděli v první části článku, dnes budeme pokračovat. Ke složení provaznické mistrovské zkoušky bylo zapotřebí dosáhnout nejen jisté společenské úrovně, ale především předvést dílo o předepsaných parametrech. Majstrštykem měly například být „lana formanská podle míry třicet šest loket, ani delší, ani kratší.“

Provaznictví (2)

To nestačilo. Doložit před přísný zrak cechmistra bylo třeba i „čtyři postraňky chomoutní osm loket zdéli, též nic delší ani kratší,“ a tak dále, vše specifikováno přesně co do množství i kvality. Bylo též přísně předepsáno, jak měl novopečený mistr po úspěšné zkoušce kolegy pohostit, kolik liber vosku dát cechu a jaké peníze vložit do společné pokladny. Za což byl svěřen do ochrany cechovního patrona: nejprve svatého Postuma, též provazníka a mučedníka z města Milána, později nám bližšímu (protože rodem z Rakous) Florianovi, utopenému s mlýnským kamenem na krku, který však s provaznictvím neměl zhola nic společného.

Historie provaznictví 2 – staré řemeslo
Historie provaznictví 2 – staré řemeslo
Historie provaznictví 2 – staré řemeslo
Historie provaznictví 2 – staré řemeslo
Historie provaznictví 2 – staré řemeslo
Historie provaznictví 2 – staré řemeslo
Historie provaznictví 2 – staré řemeslo
Historie provaznictví 2 – staré řemeslo

Provazníci neměli sice většinou řemeslo se zlatým dnem, nicméně „kliku měli“ – a dokonce ji mít museli, protože bez ní by si nevydělali ani na slanou vodu. Čtyři příklady: poháněla totiž prakticky všechny provaznické stroje od nejstaršího kola, kde se od velkého převodu poháněného klikou pohyb přenášel řemínkem či šňůrkou na vřeteno – hák, od kterého se předl pramen. Se dvěma až čtyřmi vřeteny se mohl stáčet provaz. Celodřevěné mašince na stáčení se říkalo vůzek. A kde nebyla klika, sílu dodalo šlapání.

Když provazníci krajem táhli

V osmnáctém a devatenáctém století zpracovávalo naše provaznictví především dostupné a tedy převážně domácí materiály. Kraloval jim len a konopí. Málokterý provazník, hlavně na venkově, nebo v malých městečkách, vlastnil dílnu. Provazy soukali především v obytných místnostech, v létě přenesl živnost na dvorek, do kůlny nebo pod přístřešek chránící pracovníka i dílo před nepřízní počasí. Větší zemědělci si provazy stáčeli sami. A byla zde i poměrně početná skupina vandrovních provazníků, kteří vesnice obcházeli a provazy zhotovovali u zákazníka na dvoře. Veškeré pomůcky, především „kšír“, nosili na zádech, případně táhli za sebou na vozíku. Za vyrobené provazy jen zřídkakdy dostali zaplaceno penězi – častěji to bylo jídlo a rostlinný materiál, jehož zásoby jim umožňovaly pokračovat v práci i v zimě.

Když provazníci krajem táhli
Když provazníci krajem táhli
Když provazníci krajem táhli
Když provazníci krajem táhli

V provaznické dílně to vypadalo pro různě natažená lana, provazy, šňůry a vlákna jako někde u pavouků. Výsledky soustředěné práce otce pak někdy prodávali malí provazníci.

A jak je tomu s uplatněním provaznických výrobků dnes? V roce 1924 bylo v Praze zapsáno osmnáct provaznických závodů a sedmnáct obchodů s provaznickým zbožím. Samozřejmě, že se zde už nevyráběly a neprodávaly tětivy do luků, i rybářských sítí bylo poskrovnu. Na odbyt šly sítě na volejbal, prádelní šňůry a provazy, na nichž se skautíci učili uzlování. Jak se dnes s dobou a změnami společenských zájmů mění i sortiment, přibyla lana pro horolezce i různé bláznivé adrenalinové atrakce, samozřejmě autolana, a z dalšího zboží především na chalupách oceníme nejrůznější houpací sítě.

Za tradicí do muzea

Za tradicí do muzea
Za tradicí do muzea
Za tradicí do muzea
Za tradicí do muzea

S tradicemi prakticky pozapomenutého řemesla se dnes můžeme seznámit už jen v muzeu: jediné u nás je v Deštné u Jindřichova Hradce. V očích nejmenších návštěvníků je patrný nefalšovaný zájem. Obnoví někdo z nich zajímavé řemeslo třeba jako osobitého koníčka?

Zlatý věk

Vzrůstající potřeby zemědělství a především průmyslu vedly ke vzniku vůbec první továrny na motouzy a provazy na našem území. Vznikla v Turnově roku 1872 jako akciová společnost, kde akcionářkou byla i hraběnka Clam-Gallasová. Chvíli ale trvalo, než přišli lidé, kteří neobvyklé podnikaní chytili za správný konec provazu. Odkoupili závod a pustili se do jeho modernizace: staré, bůhví kde posbírané provaznické strojky vyházeli a v Anglii nakoupili výkonné mašiny. A ve velkém zahájili dovoz laciného ruského konopí a koudele. Provaznický závod Fotr & Boháček později rozšířil paletu i o zpracovávání sisálu a manily. Provazy tvořily doplňkovou výrobu i v přádelnách textilek a dalších továren. Výrobu provazů jako doplňkovou činnost udávají již roku 1842 firma Mouka v Tišnově, dále Stárek v Jaroměři, Hausmann v Liberci, Zollner a Lazar v Bruntále a řada dalších. Po druhé světové válce patří k velkým výrobcům národní podniky Juta a Konopa. Později tradici provaznické výroby zachovávala výrobní družstva a malé řemeslnické dílny.

Cívky, provazy

Cívky, provazy
Cívky, provazy
Cívky, provazy
Cívky, provazy

Začíná to pramenem vláken, nitě se postupně mění v provázky, provázky v provazy a ty v lana, na něž by se dal uvázat i Titanic.

Z otce na syna

Velmi často patřil provaznický um k nemnoha hmotným statkům, které předávala hlava rodu potomkům. Tam, kde po jejich výrobcích existovala trvalá poptávka, vedlo se provazníkům dobře: v Třeboni například měl rod Thierů po tři století zaměstnavatele s knížecí korunkou a na náměstí u radnice si postavil dům. Jméno schwarzenberských provazníků se od prvního Jana Jiřího, jehož narození je připsáno k datu 1640, psalo různě: i Thur, Tier či Týr. Povinnosti měli při výlovech jihočeských rybníků, kdy přespávali s fišmistry v narychlo postavené boudě na hrázi a každý večer u ohně spravovali potrhané sítě. Odchodem posledního z Thierů, bezdětné paní Eleonory, vymřel nejslovutnější jihočeský síťařský rod roku 1984. Přes dvě stě let působil ve východních Čechách rod Kolářských z Vysokého Mýta, o němž máme zápisy od roku 1774. Pilně svůj um šířil: například Ludvík, narozený v roce 1835, měl deset dětí – provaznictví se vyučilo pět synů a i jedna z dcer se vdala do dalšího provaznického rodu. V Českých Budějovicích působili Bízkovi, v Bystřici u Benešova Velešovi, rod Bartovských v Plzni, Jandíkové na Kladně… Cerhovičtí Matouškovi, kteří začali s provaznictvím po roce 1750 ve Zbirohu, to dotáhli k továrně, podobně jako rod Kolaříků v Příbrami. Na jih Čech ze Slezska přišel v sedmdesátých letech osmnáctého století rod provazníka Jiřího Klika (původně Glücka). A zůstali v Deštné, kde Karel Klika, který se provazníkem vyučil za druhé světové války a dlouhá léta byl předsedou Lidového družstva provazníků v Telči, založil jediné provaznické muzeum.

Autor: Jiří Jan (text), Pavel Zeman a archiv (foto)

Související k tématu